Jak na věc


zájmeno sám

1. Sama, samu, či samého, samému?

    Vět se zbytečným spodobením zájmena sám k zájmenu zvratnému našli bychom ovšem v staré době v nejlepších pramenech dost. Našli bychom je často i v Kralické bibli; nejen na př. »milovati budeš bližního jako sebe samého«, kde stojí proti sobě »blížní« a »ty sám« (Hus 2, 334 má »miluj svého bližnieho jako sám sě«; sě, se v staré době často bývá, kde my musíme říci »sebe«), ale i na př. »spomoz sobě samému, a sstup s kříže« Mar. 15, 30 (ale 31: jinýmť pomáhal, sám sobě pomoci ne[168]může). Nezapomínáme, že při silné protivě mezi podmětem a jinými osobami nebo věcmi takové spodobení není nečeské[1]; ale ještě více asi působil cizí vliv, jímž se způsob, ne právě nečeský, ale přece oprávněný jen v menší míře, šířil přes tuto míru. Vliv latiny byl u našich předků velmi mocný, a v latině je obyčejně na př. se ipsum (ač ani v latině není nemožné ipse se, zvláště kde není protivy v předmětě); bibli na př. překládali z latinsk
    Podíváme-li se do doby před 16. stol., najdeme mezi tvary samého, sama a samému, samu týž anebo skoro týž poměr, jejž jsme viděli ve stol. 16; nečteme-li ještě po staru samoho, samomu, čteme skoro vždy jen samého, samému. Jen jako vzácnou odchylku najdeme sama, samu; a známé doklady těchto tvarů snadně spočteme na prstech. Gebauer má z této doby doklad jediný, z nářku Marie Magdalény u prázdného hrobu Kristova ve skládání, zachovaném v Hradeckém rukopise, pořízeném podle Origenovy homilie »de planctu beatae Mariae Magdalenae super Domino«. Čteme zde m. j. (38 b, v. 471 n.):
    »Ach mně přěneščastnéj ženě!Ach na mé nedomyšlenie (= nerozum)!Proč jsem nestála dobu v tu,proč ho sama ostavich (= ostavila jsem) tu?Proč sem tehdy jeho tělastřieci ústavně (= ustavičně) nechtěla?«


3. Jiné tvary zájmena »sám«

    Snad to ani není doklad 4. p. Dovedu si dobře pomysliti, že básník Marii Magdaléně, v jejíž oddanosti k Ježíši středověk rád vídal ne pouhou duchovní lásku k Spasiteli, vkládá do úst [165]výčitku sobě samé, proč ona sama jeho hrob opustila, ne, proč tělo Kristovo nechala o samotě. Ale slova latinské předlohy nepodávají zde přímého svědectví a nechci, aby se zdálo, že si odklízím z cesty nepohodlný doklad. Nepochybný 2. p. je u Husa (ve vyd. Erbenově 3, 121): »rozuměj, že sebe sama neostřežeš (od hříchu), než s boží pomocí«. Na 3. p. samu má Gebauer dva doklady, z Wittenberského žaltáře a z Chelčického, a sotva znal jiné, třebas přidává »atd.«; k tomu přistupuje jeden z Husa (a to jest zle činiti, a tak i zlořečiti samu sobě 1, 250). To je vše, co znám; snad se shledá časem ještě nějaký doklad jiný, ale nikdy jich nebude tolik, aby zvrátily větu, že novotvary, jimiž byly vytlačeny původní tvary samoho, samomu, již v staré češtině zněly pravidelně samého, samému.


[166]2. »Poznej sebe samého« či »poznej sám sebe«?

    [163]Čtenář sám již ví, kde asi budeme v této nesnázi hledati poučení: v minulosti a v živé lidové mluvě. Tato ovšem svědčí ve prospěch tvarů samého, samému; sotva kdo slyšel prostého venkovana, aby řekl »dej to jemu samu, vždyť jsem to slyšel od tebe sama, viděl jsem tam taky tebe sama«, a lašské »k samu kostelu« (= k samému kostelu, u Gebaura z Bartoše) jistě každému Nelachu zní i z jiných příčin docela neobvykle. Podíváme-li se do té doby našeho písemnictví, která po stránce tvaroslovné (s malými odchylkami) je základem naší spisovné řeči, najdeme totéž. O 2. a 3. p. nemluvíc, neznáme na př. ze starých biblí, z Veleslavína, z Komenského atd. dokladu, že by se bylo tenkrát psalo jinak, než jak na př. jsme se učívali my a snad se učí i dnešní děti v náboženství, »miluj bližního jako sebe samého«; a jak časté jsou tvary tyto, přesvědčil by se čtenář sám, kdyby se podíval do Jungmanna, Kotta, nebo Biblické konkordance. Známe z této doby jedinou výmink
    Zájmeno sám mělo původně sklonění zájmenné, jako na př. zájmeno ten nebo číslovka jeden. Toto sklonění se liší v některých tvarech od sklonění jmenného i přídavného (na př. jednoho divokého vlka), a tak se lišilo i sklonění slova sám. Říkalo se na př.: náměstek samoho Krista; co jest samomu dáno věděti; činíš sě samoho Bohem; v něm samom; (nečistota jest) zapověděna samiem Bohem (samiem by dnes znělo samím, jako tím, jedním); od vás saměch; jako by sě (škoda) nám saměm stala, Arch. č. 1, 41 (1435); ne saměmi jimi (anděly) jest dobré, Štít. Bud. 24; v. Gebauer, Hist. ml. III, 1, 459 n. Číslovka jeden zachovala staré sklonění, protože číslovky vůbec mají tvary příliš nestejné, aby mohly býti jejich rozdíly vyrovnány; zájmeno sám však se podle svých větných úkolů pociťovalo asi spíše jako jméno přídavné, a proto dostávalo místo tvarů původních odedávna tvary přídavného jména. Již v památkách 14. stol. se objevují vedle tvarů původních tyto novotvary, a v 15. stol. tvary staré vyhynuly.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00