Jak na věc


tresky po norsku

FEEDER A VŠE O VNADĚNÍ / Směsi pro velké ryby

    Varianta 1) – pilkrování ve sloupci. Sice to jde, ale úspěchy nelze garantovat. Velké pilkry nemají téměř žádnou akci, malé často nepasují do jídelníčku nebo je atakují malé ryby. Pilkry pracující do strany se hodí více. Vertikální nástrahy jako je Seawaver jsou pro lov ve sloupci velmi účelné. Velmi často stojí velké tresky mezi 70 a 90 metry. Pro tyto hloubky jsou často potřeba nástrahy o hmotnosti mezi 200 a 400 gramy a tomu přizpůsobené náčiní. Není potřeba obrovský mutiplikátor, připravíte se tím akorát o požitek ze zdolávání. Lehký prut kategorie 30 lb s dobrou špičkovou akcí a malý, dostatečně robustní multiplikátor s kapacitou cca 300 m šňůry o nosnosti 10-15 kg jsou pro tento účel ideální. Velmi důležité, ale to i pro jiné techniky jsou veškeré doplňky. Legendární údery hlavou treska totiž vůbec neprovozuje. Vše jsem na vlastní oči viděl s podvodní kamerou. Treska se kroutí (roluje). V podstatě by to bylo komické představení, kdyby ryba někde v klidu stála a mlátila hlav
    Troufám si tvrdit, že treska je v obecném kontextu nejoblíbenější rybářský úlovek. Díky svému rozšíření, rychlému růstu a určitě ne v neposlední řadě kvůli nepochybným kulinářským kvalitám, je treska obecná na pomyslné špičce hitparády evropských milovníků mořského rybolovu.


SUMCI / VERTIKÁLNĚ, MODERNĚ A ÚSPĚŠNĚ

    Na severu Norska respektive též ve vodách kolem Islandu je podvodní svět tresek zatím ještě v pořádku. Nikde jinde není šance na 20kg rybu reálnější! Zdůrazňuji „šance“! Samozřejmě existuje mnoho výjimek. Asi nejznámějším revírem velkých tresek (Skrei) jsou lofotská trdliště. S rybařením to v brzkých jarních měsících ale nemá moc společného, protože ryby potravu příliš nepřijímají a všude kolem je tolik sítí, šňůr a lodí profesionálních rybářů, že to člověku bere chuť do života. Dostat se tažným atlantským treskám na kobylku, je velmi těžké. Hejna Skrei dávají jednoznačně přednost otevřenému moři, a tak po zbytek roku vegetují poměrně daleko od břehu. A není jen „lofotský rod“, jak se mnozí rybáři mylně domnívali. Je tady „vesterálský rod“ a další, velmi početná populace tresek má své trdliště u Rorviku trochu dále na moři před ústím Namsenfjordu ve středním Norsku. Po březnovém tření vyjíždějí hejna pomalu směrem k jihu do svých letních lovišť u Mol
    Nejlepší místa na velké tresky se zpravidla nacházejí mezi mělkými 20 m až 80 a 90 m nad skalnatým a písčitým dnem. Já sám jsem nejvíce velkých tresek nad 10 kg ulovil mezi 60 a 90 metry u skalnatých hran. Slovo „hrana“ by ale nemělo být zavádějící, protože ve většině případů se jedná o příkřejší srázy z relativně rovných úseků se stejnou hloubkou. Stalo se mi, že jsem lovil velké tresky v mělké vodě, které jsem viděl, ale to je velmi výjimečná situace. Obecně se dá říci, že velké tresky potřebují kolem sebe trochu místa.
    Mnoho rybářů se často zabývá otázkou přívěsů nebo loví podle hesla: „Mnoho, mnoho pomůže!“. Tato metoda je známá i pod názvem „vánoční stromeček“. Pro zde popsané metody lovu doporučuji buď na přívěsy zapomenout úplně, nebo navázat jednoho gummimaka. Při lovu s přírodní nástrahou nemá přívěs vůbec žádný smysl.


Honba za „20kilovkou“

    Varianta 4) – čerstvá nástražní ryba na systémku. Zde existuje několik variant s dobrými vyhlídkami. Jednou je předimenzovaný Drachkovitch sytém s velkou olověnou hlavou a dvěma trojháčky, druhou pak rybaření s s velkými dvojháčky (10/0-12/0) na bočních přívěsech. Výhoda této montáže spočívá v tom, že můžete lovit současně v různých hloubkách, pokud návazec připravíme dostatečně dlouhý. Staré nástražní rybky tresky vůbec nechtějí. Mají něco společného s okouny, kteří vždy potřebují trochu pohybu a mrtvá tuhá plotička je nechává ledově klidnými. Při záběru musíme pouze dostatečně počkat, až treska nástrahu dostatečně polkne.


LOVÍME V NOCI / aneb to podstatné pro krátké vycházky k vodě

    Varianta 2) – velké gumové ryby. V současnosti již v obchodech existuje celá řada gumových ryb s integrovanou zátěží. Jejich nevýhodou je, že se pomalu potápějí. U velkých provedení je navíc kóta neproměněných záběrů bez přídavného trojháčku vysoká. Pak byl ale vyvinut Giant Jighead, který se postupem doby stal nejpoužívanější nástrahou na velké tresky, a to především kvůli dobré variabilitě (rychlá možnost výměny gum) a selekci malých ryb. Rybaření je též bez stresu, protože gumová rybka se nade dnem nebo ve sloupci nemusí vést příliš aktivně. Nástrahy z měkké gumy mají i při lehkém větru a vlnách vlastní plně postačující akci. Velké gumy potřebují ze dvou důvodů tvrdé pruty. Za prvé je to setrvačnost nástrahy a za druhé se často může stát, že ryba uchopí pouze gumové tělo. Zásek by tedy měl být za všech okolností razantní, což u klasického pilkrování není vůbec potřebné. Osobně dávám přednost skutečně tvrdému prutu kategorie 30-50 lb v délce 2,10, maximálně 2,40 m. Při používán
    Varianta 3) – keler na pilkru. Treska není až na malé výjimky velkým fanouškem rybích cárů. Ovšem cár na pilkru nebo hlava z kelera na velkém trojháčku mohou pořádně zabodovat. Při lovu v hejnech potravních rybek je dobré sáhnout po celém kelerovi, kterého připevňuji hlavou k trojháčku o velikosti 8/0, lépe 12/0. Při normálním pohybu nahoru/dolů získá pilkr zpomalenou a účinnější akci.


WOBBLEROVÉ HRAČIČKY Z RYBÁŘOVY KRABIČKY VII / Hladinové wobblery – popy neboli „pukačky“

    Při této příležitosti vzpomínám na jednu příhodu, kdy jsme se vydali na nenápadné plato v severním Norsku. Elektronická mapa neukazovala žádné hloubkové linie, pouze jeden bod 83 m uprostřed 130m hloubky. Kamarád Stefan rychlým pohledem prověřil plotter a pravil: „80 metrů, kolem hluboká voda, tady budou velký tresky!“ Rychle jsme obrátili loď, abychom tu věc prověřili. Ačkoliv echolot neukazoval ani rybu, nepotřebovali jsme oba ani 5 minut, abychom měli pruty ohnuté do kruhu. Tresky nestály téměř očekávaně nad kopcem, ale když se hloubka vyhoupla nad 90 m, přišly okamžitě 2 razantní záběry na velké gumové ryby. V každém případě se tresky nad deset kilogramů téměř výhradně živí rybami. To opět potvrzuje, že se jen zcela výjimečně nacházejí přímo u dna...
    Posledně jmenovaná metoda vyžaduje trochu větší výdrž, ale podle mého názoru je nejjistější technikou na velkou rybu. Šílené na tom je, že ulovit cíleně velkou rybu bez informací, správného náčiní a načasování je prakticky nemožné. Ono dostat se přes 20kg hranici je už poměrně těžké. Tito giganti mění jednoznačně též své stravovací návyky. Nejezdí se středně velkými lovícími treskami, ale berou nejčastěji mezi 70 a 140 m u dna kupodivu relativně dobře na rybí cáry, které musí být absolutně čerstvé, nejlépe ještě krvavé.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00