Jak na věc


slovesný vid

Podstatná a přídavná jména slovesná

    Ale čas je také důležitou kategorií slovesnou: nevyjadřuje se odděleně, nýbrž hned na slovese. Děj vyslovený určitým slovesem umisťujeme do subjektivní časové perspektivy. Určujeme, zdali je děj vzhledem k našemu stanovisku přítomný (mluvím), minulý (mluvil jsem) nebo budoucí (budu mluvit). Tato časovost slovesa je velmi důležitým jeho znakem. Jí se odlišuje sloveso od adjektiva, které jinak stejně jako sloveso zachycuje znak substance: „červený“ je prostý znak bez časového určení, „červená se“ je znak s časovým určením (teď je červený). Pro tuto jeho výraznou vlastnost nazval latinský gramatik Varro (v druhém století po Kristu) sloveso „verbum temporale“, t. j. slovo časové. Překladem tohoto latinského názvu je německé „Zeitwort“ a starší české „časoslovo“ (vyskytuje se od Rosy, t. j. od konce XVII. století, až do Zikmunda v 80. letech minulého století, je však postupně zatlačováno Hankovým názvem „sloveso“).
    Způsob tento se pokládal za nečeský (Bartoš), ale neprávem. Je to vyjadřování zcela přirozené a vyskytuje se v rozličných jazycích, ovšem v různé míře (hojné je v němčině, řídké ve francouzštině a angličtině).
    2. V minulosti. (Zde se často chybuje, protože je v některých jiných jazycích, zvláště ve francouzštině, v tomto případě minulý čas. Ale v češtině je praesens.)
    1. Vyjadřuje se zpravidla praesentem sloves nedokonavých: „To jsem rád. — Miluje Olgu, jistě miluje. — Letos mívám častěji pokdy.“ Přejetím stanoviska jiného mluvčího: „Ptal se ho soucitně: Proč pak pláčeš, holenku?“.


3. UŽITÍ FOREM K VYJÁDŘENÍ KATEGORIÍ

    Mimočasovost je přítomnost rozšířená tak daleko, že nám zmizí z dohledu přechod do minulosti a budoucnosti a tím protiklad s nimi. Je to tedy zrušení časovosti, časová nula. Na její vyjádření užíváme praesentu sloves nedokonavých i dokonavých (gnomický praesens): „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. — Jak si kdo ustele, tak si lehne. — Člověk dýchá plícemi. — Na Štědrý den, jak se setmí, prostře se bílý ubrus na stůl a po modlitbě zasednou všichni domácí ke stolu. — Každá služka má vždy jen jednu kamarádku, ale té řekne všecko.“
    Abychom mohli pohodlně rozlišovati formy a kategorie, užíváme pro formy názvů latinských (praesens, futurum), kdežto pro kategorie názvů českých (děj přítomný, budoucí).
    „Konečně přijde jednou den, kdy Jana vyrukuje slavnostně před tisíc zvědavých očí městečka. V neděli ráno do kostela.Zvon duní nad hlavou, steré vůně proudí z okolních zahrad a mísí se tajemně s vůní kadidla a svěc. Otčim usedne k varhanům. Teta zamíří do první lavice. Jana usedá skromně na kraj lavice...Zvonek stříbrně hlesne u vchodu k oltáři a zároveň vydechnou varhany svůj první, slavný a dlouhý akord. Mysterium mše se odehrává. Zpěv stoupá vzhůru...Potom vyproudí zástupy z kostela do zářícího dne, který oslňuje. Náměstí se hemží lidmi, hlavně venkovany.“ (Glazarová, Vlčí jáma.)


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00