Jak na věc


skloňování podstatného jména stavení

Jména, ve kterých koncovému -a předchází ve výslovnosti měkká souhláska (typ Máša, Lubica, Zoja, Maya, Sonya, Gaia, Natasha, Sofia, Georgia, Lia, María)

    U ženských jmen přejatých se někdy vyskytuje ve výslovnosti také zakončení na [íja]. Tato jména lze rozdělit do dvou skupin: na jména, která mají dlouhé í v písmu i ve výslovnosti (např. špan. María, Rosalía), a na ta, která ho mají pouze ve výslovnosti, ale v písmu zůstává i (ital. Lucia [lučíja], Maria [maríja]). První typ (María, Rosalía) se skloňuje zpravidla pomocí koncovek vzoru „žena“ (s možnými dubletami podle vzoru „růže“ v 3. a 6. p.). Skloňování jmen druhého typu (Lucia [lučíja], Maria [maríja]) kolísá mezi vzory „žena“ a „růže“. Důvodem je zmíněný rozpor mezi psanou a vyslovovanou podobou.
    V češtině tato jména kolísají mezi nesklonností (vlivem koncového -h) a způsobem skloňování podle vzoru „žena“, tzn. koncové -h v nepřímých pádech vypouštíme a zacházíme se jménem, jako by bylo zakončeno na -a (Deborah – 2. p. Debory – 5. p. Deboro). Obě možnosti mají své opodstatnění. Odtržení koncového -h je výhodné proto, že nám umožňuje začlenit jméno do morfologického systému a skloňovat je, naopak nesklonné podoby pomohou zdůraznit, že dotyčné jméno je např. Deborah, nikoli Debora, což může být důležité pro jednoznačnou identifikaci dané osoby. Opět záleží hlavně na typu textu, ve kterém obě jména užijeme. Zejména v textech publicistických může hrát roli snaha o zachování základní podoby jména. Ani jedno z řešení tedy nelze odmítat.
    Ženská jména, která jsou ve výslovnosti i v písmu zakončena stejně (Veronika, Hana, Uršula), se skloňují pravidelně podle vzoru „žena“, ke kolísání tvarů a pravopisných podob v jednotlivých pádech u nich zpravidla nedochází.


Osobní jména ženská zakončená ve výslovnosti na [a], [á]

    Jména končící na -á ve výslovnosti i v písmu se od předchozího typu liší. Jméno můžeme skloňovat, jako by bylo zakončeno na krátkou samohlásku – podle vzoru „žena“ (Gangá – 2. p. Gangy – 5. p. Gango) či „růže“ (Hestiá – 2., 5. p. Hestie). Takto se postupuje především u antických jmen, která lze užívat s uvedením délky (Hestiá) i bez ní (Hestia). Tento způsob nám usnadní zacházení se jménem v textu, ale u méně známých jmen z nepřímých pádů nerozpoznáme, jaká je základní podoba (Gangá, či Ganga). Druhou možnou variantou tedy je ponechat jméno nesklonné (2. p. Gangá). Měli bychom při rozhodování zohlednit druh textu, poučenost čtenáře a také tradici v zacházení s daným jménem.
    U některých jmen tohoto typu může výslovnost kolísat, např. Georgia: [džordža] či [džordžija]. Následně se tedy liší i skloňování tohoto jména: Vyslovujeme-li jméno jako [džordža], měli bychom ho skloňovat podle vzoru „žena“, jak je to uvedeno v odstavci výše. V případě výslovnosti [džordžija] jde o skloňování podle vzoru „růže“ popsané v odstavci c). Specifickým případem je jméno Daria: užívá se u něj dvojí skloňování (podle vzoru „žena“ i „růže“), protože se zde projevuje vliv varianty psané Darja a také možnost dvojí výslovnosti: [darija] či [darja].
    Dvouslabičná trojpísmenná jména spadající pod tento typ (Lia, Ria) se skloňují podle vzoru „žena“, pouze v 3. a 6. p. dochází ke kolísání a lze užívat i koncovky podle vzoru „růže“: Lia – 2. p. Lii – 3. a 6. p. Lii i Lie – 4. p. Liu – 5. p. Lio – 7. p. Liou.


Jména, ve kterých koncovému -a předchází ve výslovnosti tvrdá nebo obojetná souhláska (typ Veronika, Hana, Uršula, Bertha, Jessica, Rebecca, Deborah)

    Do tohoto typu vlastních jmen spadají i jména s dvěma c a koncovkou -a (Rebecca). Pokud se pisatel rozhodne v nepřímých pádech přizpůsobit pravopis vyslovované podobě, tedy počeštit ho, pak by měl užít skloňování stejné jako u česky psaného jména Rebeka: 2. p. Rebeky – 3. p. Rebece – 4. p. Rebeku – 5. p. Rebeko atd. Pokud chce zachovat podobu původní, pak by dvě c měla zůstat ve všech pádových tvarech (2. p. Rebeccy) – viz Psaní i – y po písmenu c.
    Z hlediska pravopisného jsou specifickým typem jména, u nichž koncovce -a předchází v písmu tvrdá souhláska, která se vyslovuje měkce, např. Concha [konča], Natasha [nataša], Trisha [triša]. Přestože se při výběru pádových koncovek primárně řídíme výslovností, v psané podobě doporučujeme ve 2. p. zachovat po tvrdém souhláskovém písmenu koncovku -y (Conchy, Natashy).
    Zvláštním typem těchto jmen jsou jména zakončená v písmu na -ia, která však vyslovujeme [ča], [dža], [ša], [ďa], [ťa], [ňa] (podle toho, která souhláska předchází zakončení -ia): Dacia [dáča], Georgia [džordža], Alicia [eliša], Tricia [triša], Nadia [naďa], Katia [kaťa], Tania [taňa] atd. Tato jména se na základě výslovnosti skloňují podle vzoru „žena“, stejně jako typ a): Georgia [džordža] – 2. p. Georgii [džordži] – 3. p. Georgie [džordže] – 5. p. Georgio [džordžo].


Jména zakončená ve výslovnosti na [á] (typ Nausikaa, Gangá)

    Další výjimkou jsou jména zakončená v písmu na -ca, které vyslovujeme jako [ka] (Jessica, Bianca, Rebecca, Veronica atp.). Tento typ jmen je problematický z pravopisného hlediska, zejména ve tvarech, kde je pádová koncovka -y, tzn. ve 2. p. j. č. Obvykle se v nepřímých pádech kromě 3. a 6. p. j. č. mění písmeno c v k (2. p. Veroniky, Bianky – 4. p. Veroniku, Bianku atp.). Pokud je však z nějakého důvodu třeba, aby z nepřímých pádů byla odvoditelná základní podoba jména s c, pak je možné písmeno c ponechat (2. p. Veronicy, Biancy – 4. p. Veronicu, Biancu – 5. p. Veronico, Bianco atp.); tato druhá varianta je méně častá. U jmen tohoto typu, která mají svou českou obdobu (Veronica – Veronika, Blanca – Blanka apod.), se v nepřímých pádech obvykle dává přednost prvnímu způsobu – mění se c v k. U jmen, která českou obdobu s k nemají a jsou pro nás neobvyklejší, se projevuje spíše tendence ponechat základní podobu s c (Bianca [bjanka] – Biancy [bjanki]; Rodica [rodyka] – Rodicy [rodyki]). Obě
    Kromě jmen zakončených v písmu na -ia se jména tohoto typu (Dáša, Máša, Zoja, Maya, Sonya) skloňují pravidelně podle vzoru „žena“. Pravopisnou výjimkou je 2. p., kde píšeme v koncovce -i. Vzhledem k tomu, že koncovce předchází měkká souhláska, projevuje se v některých pádech vliv měkké deklinace – vzoru „růže“, v 3. a 6. p. se oblastně (na Moravě) užívají i tvary s koncovkou -i: Máně i Máni; Nadě i Nadi.
    Jména, ve kterých předchází koncovému -ia/-ya samohláska (Gaia [gaja], Maia [maja], Maya [maja]), se také skloňují podle vzoru „žena“, analogicky podle typu a).


Jména ve výslovnosti zakončená na [oa], [ua], [ea] (typ Moa, Alua, Efua, Andrea, Galatea, Lea, Rea)

    Ženská jména zakončená na [á] se vyskytují pouze sporadicky, a proto poučení o jejich skloňování v běžných příručkách nenalezneme. V praxi se však užívají, a proto je třeba nastínit zásady pro zacházení s nimi. Konkrétně se jedná např. o jména antických mytologických postav Nausikaa [nausikaá] (s uvedením kvantity Nausikaá), Hestiá (bez kvantity Hestia), o mytologické jméno ze sanskrtu Gangá, ale mohou sem spadat i jména jiného původu. Jméno Nausikaa uvádějí encyklopedie antiky i jiné příručky zabývající se zacházením s antickými jmény a shodují se v tom, že při tvoření nepřímých pádů se odtrhne koncové -a (resp. -á) a nahradí se pádovými koncovkami vzoru „žena“ (2. p. Nausikay – 5. p. Nausikao). Analogicky bychom tedy mohli postupovat i u ostatních jmen zakončených v písmu na -aa a ve výslovnosti na [á] (např. Nikolaa – 2. p. Nikolay – 5. p. Nikolao).
    Specifickým případem, který se vyskytuje jen velmi omezeně, jsou jména zakončená na -eia (Medeia, Cassiopeia). Kolísají ve skloňování mezi vzory „žena“ (4., 5., 7. p.) a „růže“ (2., 3., 6. p.). Toto kolísání je důsledkem existence variant těchto jmen zakončených na -ea: Medea, Cassiopea.
    Výjimkou jsou jména, ve kterých je mezi tvrdé souhláskové písmeno a koncovku -a vloženo němé -h-, např. Martha, Bertha – 2. p. Marthy, Berthy – 5. p. Martho, Bertho. U těchto jmen se v 3. a 6. p. j. č. němé h vypouští: Martě, Bertě.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00