Jak na věc


sklárny květná vzorková prodejna

Rozvoj - první mezinárodní úspěchy

    V letech 1854-1855 došlo k přestavbě a rozšíření sklárny, avšak v noci z 30. na 31. prosince 1861 zmodernizovaný a prosperující podnik opět vyhořel. To již velkostatek, a tedy i sklárnu spravoval mecenáš, vlastenec, politik a skvělý hospodář Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828-1909). Na přání hraběte se ihned začalo s obnovou. Dne 6. února 1863 byla výroba znovu zahájena! Sklárna se napevno stala součástí hospodářského programu, jehož cílem nebylo jen zvýšení výnosu velkostatku, ale celkové povznesení kraje. Tuto snahu dobře vystihuje i výrok, který hrabě pronesl při debatě na zemském sněmu: „Musíme vynikati prací kulturní a také hospodářskou, jinak by si nás jiní národové nevážili. Proto také udržuji své hutě v Novém Světě, které se sice nevyplácejí, které však udržují a šíří chvalnou pověst českého sklářství ve všech kulturních zemích i za oceánem.“
    Především díky dovednostem prvního ředitele Elliase Müllera, vznikla na panství hraběcího rodu Harrachů sklářská huť, která svojí produkcí proslavila české sklo po celém světě. Harrachovská sklárna proslula především nejvyšší kvalitou své produkce. Zdejší sklářští mistři uměli vyrobit i sklo několika barev, například modré, žluté, červené, zelené, černé, fialové i sklo mléčné. Proslulost sklárny byla dána i tím, že komplex byl rozšířen i o rafinační provozy, jako například o ryteckou a brusičskou dílnu a dílnu na malování.


Vzestup z popela - poválečné období

    Po znárodnění byly rovněž provedeny změny ve výrobní orientaci sklárny. V roce 1952 byla ukončena výroba olovnaté suroviny a začalo se tavit sklo sodnodraselné. Olovnaté sklo se pro potřeby brusírny pouze dováželo. Hutní výroba byla postupně přeorientována výhradně na výrobu hladkého nápojového skla a navázala tak na práci dlouholetého výtvarníka sklárny, Rudolfa Schwedlera. Příznačnými se staly především nápojové kolekce se zatavenou černou nitkou (Exquisite), soubor se vzduchovou kapkovitou bublinou v kónické noze (Masaryk – soubor původně vytvořen pro ministerskou kancelář Jana Masaryka), kolekce se zatavenou vzduchovou spirálou a mnohé další originální techniky.
    Po dokončení stavebních prací a znovuobnovení výroby přešla sklárna pod národní správu a od roku 1948 byla nejprve součástí Železnobrodského skla, roku 1958 ji převzal národní podnik Borské sklo a od roku 1974 byla sklárna součástí oborového podniku Crystalex Nový Bor s obchodním zastoupením akciové společnosti Skloexport po celém světě.
    K rozšíření dobré pověsti novosvětské sklárny přispěly i oficiální návštěvy představitelů panovnického rodu Habsburků. V roce 1804 navštívil sklárnu arcivévoda Josef, o dva roky později arcivévoda Rainer. Proslulosti sklárny přispěl svou návštěvou i korunní princ Ferdinand (později Ferdinand V.) v roce 1820 a saský král Bedřich August II., který navštívil sklárnu v roce 1840.


Zlatý věk - nejslavnější léta harrachovské sklárny

    Nevýhodou sklárny v této době však bylo, že ztratila veškeré kontakty na zahraniční odběratele a zušlechťovatele svých výrobků v tehdejším „západním bloku“. Znárodněním sklárny a začleněním do oborových podniků rovněž došlo k tomu, že sklárna přestala vyrábět výrobky pod svým jménem a nadále prodávala pouze pod značkou Bohemia Glass. To zapříčinilo, že věhlas harrachovské sklárny na dlouhé roky utichl a povědomí o vynikajících výrobcích byl ve světě téměř zapomenut.
    Sklárna se tak v duchu tohoto vyznání zúčastňuje všech světových výstav ve 2. polovině 19. století. Pouze namátkou můžeme jmenovat prezentaci skla v Paříži (1856), opět v Londýně (1862), Filadelfii (1876), Sydney (1879), Antverpách (1885), Barceloně (1888) anebo Chicagu (1893). V důsledku četných a častých úspěchů na mezinárodních výstavách, jejichž prostřednictvím získávala odběratele, měla novosvětská sklárna velmi rozvětvenou síť obchodních zástupců takřka po celém světě. Byly to firmy: Oscar C. John v Londýně, R Vanderborght v Paříži, Clement Fils v Marseille, C. Pedrelli Figlio v Bologni, W. Bechler v Hamburku, Friedrich Tigges v Berlíně, Pakmézian Fréres v Cařihradě, P. Blees Co. v Káhiře, Isac Moise Scialom v Soluni, Filipe Neuman v Mexiku a další. Sklady měla sklárna v Praze, Karlových Varech, Vídni, Moskvě, Petrohradě a v Lipsku. Mezi zákazníky sklárny v této době patřily rovněž královské dvory, přední šlechtické rody, hotel Sacher ve Vídni a bezpočet dalších.


Krize - doba kolem světových válek

    Avšak ani rozsáhlé obchodní spojení a celosvětová proslulost novosvětských skláren nemohla odvrátit hospodářskou krizi spojenou s první světovou válkou. První světová válka znamenala konec zlatého věku pro mnohá průmyslová odvětví, sklářství nevyjímaje. Po ukončení války trvala obnova výroby poměrně velmi dlouho. V prvních letech Československé republiky bylo velice těžké získat jednak dost kvalifikovaných dělníků a techniků, jednak i nová odbytiště. Pozemková reforma navíc připravila hraběcí rod o více než polovinu půdy a rozsáhlé statky a oslabila tak vztah hraběcího rodu k provozu sklárny. Teprve v roce 1921 bylo opět navázáno obchodní spojení s USA, poté v Anglii, Švýcarsku a dalších zemí. Ve druhé polovině 20.let byla výroba ve sklárně opět stabilizována. Nemalou měrou k tomu přispěl ředitel Josef Tlapa, jež nastoupil do pozice ředitele v roce 1924. Za jeho působení se sklárna po mnohaleté přestávce zúčastnila světové výstavy v Paříži v roce 1925. Na této výstavě získala cenu Gran
    Po pádu režimu přežívala sklárna i nadále několik let pod vedením národního podniku Crystalex Nový Bor. Na jaře roku 1993 však bylo rozhodnuto o odtržení bývalého podniku 07 a následné privatizaci. Dne 1. července 1993 se stal majitelem sklárny Harrachov vyučený sklář a zároveň vystudovaný právník JUDr. František Novosad.
    Na přelomu 19. a 20. století se sklárna dokázala opět velice rychle zorientovat v měnících se výtvarných stylech a stala se skutečným průkopníkem secese. V letech, kdy závod řídili Bohdan Kadlec (1884-1900) a Jan Malin (1901-1913) a kdy hlavními výtvarníky byli Josef Petříček a Julius Jelínek, spolupracovala sklárna s mnoha významnými umělci včetně malíře Alfonse Muchy a architekta Jana Kotěry. Rozvíjeny byly především květinové motivy v široké škále hutnických i rafinačních technik. Inspirací ve vývoji byly především práce francouzských floralistů, Emila Gallého a bratří Daumů. Velkou inspirací byla i práce L.C. Tiffanyho.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00