Jak na věc


dědictví : ztracená brána

VIII. Postup státu směřující k likvidaci dědictví

    Domnívám se, že je-li pro další postup v řízení třeba splnit podmínku, že je dědictví předluženo, může tento závěr soud učinit bez toho, aniž by rozhodl podle §  175o odst. 1 OSŘ . Měl by přitom ovšem mít objektivně zjištěnou obvyklou cenu majetku zůstavitele.
    Představa, že by v řízení mohlo dojít k úhradě dluhu podle tohoto ustanovení, je nereálná z mnoha důvodů. Věřitel zpravidla nebude mít o převzetí věci zájem, to spíše o výsledek jejího zpeněžení. Překážkou tohoto řešení bude jistě i to, že by v řízení muselo být zkoumáno, nakolik se hodnota věci vydávané věřiteli alespoň přibližně rovná výši dluhu. Není ani upraveno, jak by se nabytí věci věřitelem uskutečnilo, přičemž je zřejmé, že by se muselo jednat o dohodu. Možnost státu takovou dohodu uzavřít by jistě ztroskotala na nejrůznějších byrokratických překážkách a i kdyby k uzavření takové dohody došlo, muselo by zřejmě být vydáno soudem zvláštní rozhodnutí, že se tato dohoda schvaluje. Vydání takového rozhodnutí nepředpokládá však ani občanský zákoník ani občanský soudní řád .


VI. Odpovědnost dědiců za dluhy

    Občanský zákoník jinou konkrétní zmínku o likvidaci dědictví než v §  472 odst. 2 ObčZ nemá. Občanský soudní řád v úpravě likvidace dědictví na některá ustanovení občanského zákoníku odkazuje nebo je přímo opakuje. Základní úpravu likvidace dědictví tedy najdeme v občanském soudním řádu a v jeho prováděcím předpise – vyhlášce č.  37/1992 Sb. , o jednacím řádu pro krajské a okresní soudy, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen „jednací řád“).
    Je obvyklé, že věřitelé své pohledávky do dědictví oznamují soudu průběžně, jakmile se o smrti zůstavitele (dlužníka) dozvěděli. Slovo oznamují volím záměrně, i když zažitějším termínem je spíše slovo přihlašují – vycházím z ustanovení §  471 odst. 2 ObčZ , kde je použito slovo neoznámili. Zásadní však je, že tento úkon obecně má skutečně jen povahu oznamovací a pro dědice informativní. V případě, když se nejedná o likvidaci dědictví, může jít dokonce o docela zbytečné zjišťování oprávněnosti pohledávky, neboť při jejím neuznání ze strany dědiců by se věc v konečném důsledku stejně řešila v samostatném soudním řízení. Navíc oznámení věřitele o pohledávce nemá žádný význam z hlediska běhu promlčecí doby.


IX. Uspokojení pohledávek věřitelů

    Problém obou řešení uvedených v předchozí části však spočívá v tom, že dědicové se v řízení musí nejdříve rozhodnout, zda dědictví odmítnou či neodmítnou (§ 463 a násl. ObčZ ). Je třeba poznamenat, že jedině v případě, když dědic (tedy ten, kdo má dědický nárok) dědictví neodmítne, stává se dědicem oprávněným k uzavření dohody s věřiteli podle §  471 odst. 1 ObčZ a k případnému podání návrhu na nařízení likvidace dědictví.
    Rozvrh výtěžku může být samozřejmě velmi komplikovaný. Není podle mne vyloučeno, a v případě mnoha věřitelů se to může jevit jako žádoucí, aby bylo postupováno analogicky podle § 337b odst. 1 až 3 OSŘ a bylo nařízeno rozvrhové jednání, při němž by každý z věřitelů musel vyčíslit své pohledávky se stavem ke dni smrti zůstavitele, dále uvést, do jaké skupiny jeho pohledávka patří a skutečnosti významné pro její pořadí.
    První věta ustanovení §  472 odst. 2 ObčZ je tedy naprosto neživotná a v praxi neuplatňovaná, nicméně její aplikace vede k jedinému způsobu, jak lze nařídit likvidaci dědictví, aniž by bylo dědictví předluženo. Musí však nejdříve dojít k odmítnutí přijetí věci věřitelem a až poté získá stát možnost navrhnout likvidaci dědictví.
    Jak již bylo uvedeno, ve fázi rozhodování podle §  175o OSŘ není věřitel účastníkem řízení, tím se podle §  175b OSŘ stává v případě §  175p, v případě, kdy se vypořádává jeho pohledávka, a při likvidaci dědictv í.


Diskuze : Peníze a bydlení : Úřední okénko - notáři a dědictví

    Nabízí se otázka, zda je nutné, aby na výzvu soudu podle §  175t odst. 2 OSŘ reagovali i věřitelé, kteří již své pohledávky v řízení řádně oznámili. Domnívám se, že to nutné není a že výzva směřuje jen k těm věřitelům, kteří své pohledávky dosud neoznámili. Je však vhodné, aby tato informace byla ve výzvě uvedena.
    Jinak je tomu ale v případě likvidace dědictví. Pokud soud nařídí likvidaci dědictví, v usnesení současně vyzve případné věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve stanovené lhůtě, a upozorní je, že pohledávky, které nebudou při likvidaci uspokojeny, zaniknou (§  175t odst. 2 OSŘ ). Zánik neuspokojených pohledávek vyplývá z ustanovení §  175v odst. 4 OSŘ , podle něhož pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů.


III. Nařízení likvidace podle občanského soudního řádu

    Podle novely OSŘ účinné od 1. 7. 2009 se postup při zpeněžení majetku podstatně mění, dále však zůstává úprava poměrně stručná. Rozdílem jen formulačním proti současné úpravě je nahrazení termínu zpeněžení majetku termínem zpeněžení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot. Zásadní je změna možností, jak zpeněžení provést. Zůstává zpeněžení podle ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, nemovitostí a podniku (není zřejmé, proč chybí přikázání pohledávky), nově je zavedeno zpeněžení ve veřejné dražbě podle zvláštního právního předpisu (zákon č.  26/2000 Sb. , o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů), zpeněžení v dražbě provedené soudním exekutorem podle zvláštního právního předpisu [§  76 odst. 2 zákona č.  120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti ( exekuční řád ), ve znění pozdějších předpisů] nebo prodejem mimo dražbu . Další podmínka se v zákoně stanovuje jen u posledně uvedeného způsobu. Podle § 175zd odst. 2 OSŘ může soudní komis
    Stále vyšší počet případů předlužených dědictví a na to navazujících likvidací dědictví staví před notáře – soudní komisaře nelehký úkol. Likvidace dědictví je už svou podstatou složitým procesem, který ještě ztěžuje nedostatečná právní úprava vzniklá v době, kdy se likvidace dědictví prakticky neprováděly. Tato právní úprava obsažená částečně v občanském zákoníku a částečně v občanském soudním řádu navíc důsledně nectí oddělení hmotněprávní a procesněprávní problematiky, takže se úpravy na několika místech nevhodně prolínají.
    Ustanovení §  175v OSŘ se zabývá provedením rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku zůstavitele. Na první pohled není zřejmé, zda má být o rozvrhu výtěžku vydáno rozhodnutí. V odst. 4 se předpokládá „pravomocné skončení likvidace“, což tedy zřejmě vydání rozhodnutí předpokládá.


Rozdělení dědictví mezi sourozenci - podraz ze strany bratra

    Občanský zákoník dává možnost navrhnout likvidaci dědictví jen státu. Podle §  472 odst. 2 ObčZ nemůže-li stát, kterému dědictví připadlo, peněžitý dluh uhradit zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může použít k úhradě dluhu i věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.
    Likvidace dědictví bude s ohledem vzrůstající zadluženost obyvatel stále častější náplní práce notářů – soudních komisařů. Co přináší novelizace občanského soudního řádu účinná od 1. 7. 2009 v této oblasti již bylo uvedeno, další úpravu v jednacím řádu můžeme teprve očekávat. Další pomocí notářům při této náročné činnosti pak může být ustálený výklad právních předpisů a výměna zkušeností z praxe.


V. Postavení věřitele při likvidaci dědictví

    Při rozdělení výtěžku vzniká otázka, jak má být zaplacena odměna soudního komisaře za úkony provedené v řízení a jeho hotové výdaje. V §  175v odst. 2 OSŘ totiž tato pohledávka není uvedena, přičemž logicky by měla být uhrazena z výtěžku likvidace. O odměně soudního komisaře a náhradě jeho hotových výdajů se přitom rozhoduje podle §  151a OSŘ v usnesení, jímž se řízení o dědictví končí. Nabízí se znění zákona odpovídající možnost, že ve smyslu §  140 odst. 3 OSŘ odměnu a hotové výdaje zaplatí stát. Další možností užívanou v praxi některých soudů je, že v prvním výroku usnesení bude soudu uloženo, aby soudnímu komisaři zaplatil odměnu a hotové výdaje a v další části výroku usnesení bude tato částka jako pohledávka soudu z výtěžku uhrazena jako první. Konečně poslední a podle mne právně nejčistší možností je, že o odměně notáře – soudního komisaře a náhradě jeho hotových výdajů bude rozhodnuto samostatně před vydáním rozvrhového usnesení s tím, že je platí stát, načež bude rozhodnuto o j
    Zatímco tedy pro určení ceny dědictví v řízení o dědictví v občanském zákoníku důvod nacházíme (není však důvod pro to, aby tato cena byla nazývána obvyklou – stačila by cena bez přívlastku), v hmotněprávní úpravě není žádný podklad pro rozhodování o výši dluhů a nejsou pro to podle mne ani závažné důvody procesní. Údaj o  čisté hodnotě (proč ne ceně?) dědictví je pak zcela zbytečným početním úkonem soudu. Rozhodování podle §  175o odst. 1 OSŘ by se tedy mohlo jevit jako potřebné jen s ohledem na to, aby mohl být v řízení jednoznačně učiněn závěr, že dědictví je předlužené. Zásadní otázkou však je, zda v případech §  471 odst. 1 ObčZ a §  175t OSŘ musí mít soud předlužení dědictví potvrzeno svým pravomocným rozhodnutím podle §  175o odst. 1 OSŘ .


II. Likvidace podle občanského zákoníku

    Z hlediska odkazu na §  175p OSŘ jde o to, zda se věřitel účastníkem řízení stane i v případě, že k uzavření dohody o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů nedojde. To má význam pro možnost věřitele navrhnout likvidaci dědictví. Domnívám se, že pokud by věřitel soudu prokázal, že byl učiněn pokus o uzavření této dohody a nedošlo k ní, byl by i věřitel oprávněn navrhnout likvidaci dědictví a soud by potom musel tomuto návrhu vyhovět.


Existuje přátelství mezi mužem a ženou?

    Podle §  175o odst. 1 OSŘ určí soud na základě zjištění majetku zůstavitele a jeho dluhů obvyklou cenu majetku, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví, popřípadě výši jeho předlužení v době smrti zůstavitele. Výkladovým oříškem může být už to, k čemu vztáhnout slovo jeho . Může se jednat o předlužení majetku (to je nesmysl, nicméně vede k tomu jazykový výklad), o předlužení zůstavitele (to by asi bylo nejpřesnější) nebo o předlužení dědictví (tento termín používají oba zákony, považuji ho však za pozůstatek koncepce hereditas iacens platné do konce roku 1950) . Požadavek OSŘ na vydání rozhodnutí podle §  175o odst. 1 OSŘ nevyplývá z žádného ustanovení občanského zákoníku týkajícího se dědění. Cena dědictví je zmíněna jen v §  470 ObčZ v souvislosti s odpovědností za dluhy dědictví. Soud rozhodující o povinnosti dědiců zaplatit dluh zůstavitele by však stejně rozhodnutím soudu o obvyklé ceně dědictví nebyl vázán. Nepřímo tak v občanském zákoníku vyžaduje stanovení ceny dědictví jen ustano


XII. Skončení řízení o dědictví

    Při rozhodování dědiců o tom, jak se mají zachovat v případě, že je dědictví předlužené, hraje velkou roli riziko spojené s tím, že nebudou dostatečně ochráněni zásadou stanovenou v §  470 ObčZ , podle níž odpovídají za dluhy dědictví a náklady spojené s pohřbem zůstavitele jen do výše ceny nabytého dědictví. Tato zásada totiž může podle §  471 odst. 2 ObčZ platit jen v případě, že by dědicové dluhy splnili podle ustanovení občanského soudního řádu o likvidaci dědictví (§  175v OSŘ ), což nemusí být zejména pro laika snadný úkol. Dědicové se dále můžou chránit tím, že pokud podají soudu návrh, aby soud věřitele vyzval k oznámení pohledávek a oni tak neučinili, těmto nepřihlášeným věřitelům (třeba i s přednostními pohledávkami) dědicové neodpovídají, je-li cena jimi nabytého dědictví vyčerpána. V té souvislosti je velmi problematické ustanovení §  175n OSŘ , které opět poněkud nešťastně kopíruje část ustanovení §  471 odst. 2 ObčZ . V tomto ustanovení se totiž opomnělo, že výzva věřitel
    Podle současné úpravy v §  175u odst. 1 OSŘ má soud (soudní komisař) při rozhodování, jak zpeněžení majetku provést, dvě možnosti – postupovat podle ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí nebo věci prodat mimo dražbu přiměřeně podle zvláštního předpisu (toto zpeněžení provádí podle § 96a odst. 1 jednacího řádu výlučně soudní komisař). První řešení je zdlouhavější, druhé v sobě zase skrývá několik výkladových problémů. Oním zvláštním předpisem je totiž podle současné úpravy (poznámka pod čarou) již zrušený zákon č.  328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání. Z tohoto důvodu bych tak za současné úpravy doporučoval spíše postupovat podle ustanovení o výkonu rozhodnutí a prodej mimo dražbu používat spíše u věcí evidentně nízké ceny.


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2019
cache: 0000:00:00