Jak na věc


žamboch konec vlka samotáře

Miluji příběhy. Existují dobré a špatné příběhy, žádné jiné dělení není podstatné.

    Konečně jsem našel na jednom z počítačů jeden z prohlížečů, kde mám zapamatováno heslo k tomuto účtu. Hesla mě ničí ..., je jich tolik, že se v nich ztrácím. Tento týden byl pracovně náročný, žádný sport, tedy kromě krátkého výletku ve volnou středu. Huff. Dočetl jsem posledního Kormaka. Ani nevím jak se jmenuje, prostě devítka. Pro stárnoucího zabíječe démonů a všeho poskvrněného šerem, mám prostě slabost :). Ani Charlie Parker v Time of Torment nebyl špatný, i když jako figura na šachovnici začíná být trochu neosobní, ale doporučuji, atmosféru to má stále :)
    Vím, že pro spoustu lidí je chlad a mráz opruz. Auta kloužou, skla namrzají, brýle se mlží atd ... Ale na mě to působí pozitivně. Večer, i když jsem utahaný a lenochod je proti mě vrchol pilnosti, mě mrazivé teploty dokážou vytáhnout ven, do tmy. Člověk běží, nese si sebou úzký kužel světla, pára z dechu se mu válí před očima, až oslepuje. A  pod nohama praskají krystalky ledu. : - ) Je v tom něco magického.
    Mělo to být stručné, úderné a rychlé. Místo toho mám dvě stě padesát stran a stále nejsem u konce. A stále to košatí. Rozhodl jsem se pro následující postup: Napíšu všechno, co si myslím, že je třeba, a pak to nemilosrdně ořežu. Třeba se vrátím k té jednoduché lince, co jsem měl původně v plánu. A nebo také ne : - ) život není peříčko, ale pořádné péro, že ano. Ve vakuu peříčko i péro (listové od náklaďáku se zvýšeným množstvím Si) padají úplně stejně rychle!


Copyright © Dossani milenium group 2000 - 2020
cache: 0000:00:00